Tajemství za clonou černých vlasů - Podzimní odpoledne 1976

Natáhnout se ke kbelíku s vodou, namočit hadr a setřít prach. Když je látka už moc špinavá, tak se musí znovu natáhnout k vědru, znovu namočit a zase stírat prach. A tak dál, dokola a dokola.

"Otec bude zuřit," zabručel Draco a vzal do rukou zlatem hojně nazdobený pohár, přitom dodal: "McGonagallová si zřejmě myslí, že jsem její domácí skřítek."

Anna zamumlala cosi nezřetelného namísto odpovědi. Draco to považoval za souhlas.

"No uznej, O'Harrová, že jsem nic tak hrozného neudělal."

"Hmm.."

Nic tak hrozného? Při hodině Přeměňování se posmíval Goylovi, kterému se naprosto nedařilo změnit barvu porcelánového hrnku. McGonagallová tedy vyvolala Draca. Mladý Malfoy nedopadl o mnoho slavněji, než jeho spolužák. V rámci výchovy dostal tedy za trest úklid v Paměťní síni.

"Copak jsem uklízečka?"

"Hm..."

"S tebou je taky řeč jak se zdí," zvolal Draco a vztekle mrštil hadrem kamsi do kouta. "Kašlu na to!"

"T-to bys ne-neměl dělat," namítla tichým hlasem Anna.

"A proč ne?" ušklíbl se chlapec.

"P-protože až nás přijde zkontrolovat a uvidí, jak nic neděláš, přidá ti trest navíc," vysvětlovala.

"A to se mám bát?" zachechtal se Malfoy. Anna pokrčila rameny a dala se do drhnutí nějaké prastaré vázy. Draco ji chvíli pozoroval, než se mu pohled na ni omrzel. Vydal se na toulky mezi policemi prohýbajícími se pod těžkými číšemi, poháry, cenami - poklady nashromážděné po staletí bradavickými studenty. Byly tu i portréty významných profesorů, fotografie jednotlivých ročníků a některých studentů. Draco se mírně pousmál, když v příšeří regálů zahlédl bledou tvář Narcissy Blackové, svého času zmijozelské prefektky. Míjel zažloutlé usmívající se generace studentů a studentek. Zaujala ho až jedna fotografie v rámečku z tmavého dřeva.

Byla na ni zachycená dvojice mladých lidí. Mladík a dívka, oba rudovlasí a krásní se stejnýma bledě tyrkysovýma očima. Smáli se a křenili se ve svitu zapadajícího zářiového slunce. Něco zvláštního a povědomého na nich bylo... Když se Draco podíval na destičku přichycenou k rámečku. Ozdobným písmem kdysi zlaté barvy, nyní oprýskané, na ní stálo:

"Máire Deirdra O'Harrová

(Zmijozel)

Éoin Ciaran O'Harra

(Havraspár)"

O'Harra...

Stejné tyrkysové oči už viděl. Ale tady se smály, kdežto ty, do kterých civěl před chvílí, ustrašeně těkaly pohledem sem a tam.

"Hej! O'Harrová!" volal. Zpoza rohu vykoukl bledý obličejík.

"C-co je?"

"Pojď se na něco kouknout..."

Anna odstrčila na stranu vědro s vodou a vběhla do uličky za Dracem. Ten jí strčil pod nos fotku.

"To je tvůj otec?"

Éoin Ciaran, který jako by z oka vypadl svému otci, přátelsky mrknul na dívku .

Její tvář byla náhle bledá jak stěna.

"Ne... to- to je moje matka," zachraptěla neochotně, "a... mohl bys... mohl bys mi pomoct s jedním pohárem? Sama na něj nedosáhnu."

"Snad ses učila Wingardium, ne?" ušklíbnul se Draco.

"Museli jsme McGonagallové odevzdávat hůlky," připomněla mu. Chlapec obrátil oči v sloup.

"Tak ukaž kterou..." rezignoval.

* * *

Klap...

Klap...

Klap...

Chodbou se rozléhaly pravidelné údery Snapeových bot. Klap... Klap... Procházel sem a tam, ke schodišti a zase zpět k hale. Klap... Klap... Klap... Otočil se na podpatku, černý hábit se zavlnil. A znovu odměřenými kroky kráčel na druhou stranu. Klap... klap...
Ucítil v zádech nepříjemné mrazení. Někdo se na něj upřeně díval. Ohlédl se.

"D-Dobré o-o-odpo... odpoledne, Se-Se-Severusi," vykoktal útlejší snědý chlapík ve fialovém hábitu s turbanem na hlavě. Nervózně se usmál.

"Dobré odpoledne, Quirelle," přikývl Snape s netečnou grimasou, "nemáte mít hodinu?"

"N-ne, b-byla změna v ro-ro-rozvrhu," vysvětlil Quirell. Snapeův zpytující pohled ho zneklidňoval.

"Odkdy vlastně koktáte?" zeptal se Severus a zamyšleně přimhouřil obsidiánově černé oči. Quillius se ošil.

"O-o p-prázdninách j-j-jsem narazil na-na-na upíry. B-byl to pro mě s-s-strašný š-šok."

"Aha. Proto učíte Obranu proti černé magii." Ironie ze Snapeova hlasu přímo přetékala.

"A-Ano. Z-zkuš-š-šenosti a t-tak."

Pitomec, pomyslel si Snape, když se Quirell rozloučil s tím, že musí opravovat eseje. Pitomec, který bláhově věří v moc česneku odpuzovat upíry. Páchl jako chodící česnek, nejspíš si zastrčil i stroužky do toho směšného turbanu.

Snape se zarazil: odkdy vlastně nosí turban?

-
" Mladý pan Potter je stejně průměrný, arogantní jako jeho otec, předurčený k tomu, aby porušoval pravidla, těšící se ze své slávy, vyhledávající pozornost a nestydatý - "

"Vidíte, co chcete vidět, Severusi," řekl Brumbál bez toho, aby zvedl oči od svého výtisku Přeměňování dnes. "Ostatní učitelé mi hlásí, že ten chlapec je skromný, sympatický a poměrně talentovaný. Osobně ho považuji za mimořádné dítě."

Brumbál obrátil stránku a řekl, aniž by vzhlédl. "Dohlédněte na Quirella, ano?"
-

Dohlížet na malého, koktajícího blbečka - Snape byl ze svěřeného úkolu přímo nadšen. V duchu se zašklebil. Co by tak Quirell mohl provádět, že ho Brumbál podezřívá?

Myšlenky, doteď volně plující, se uspořádaly do jedné jediné: co bylo ukryto v třetím patře?

Doufal, modlil se, ať to není tak, jak si myslí...

Podíval se na hodinky. Za chvíli bude muset snášet dvě hodiny s třetím ročníkem Nebelvíru a Mrzimoru.

S unaveným povzdechem zamířil do sklepení.

* * *

Mám strýce.
Tady je špína... fuj.
Mám strýce. Chodil do Havraspáru.
Drhnout vázu pořádně, jinak to nepůjde dolů...
Tak. Hotovo.
Opatrně ji položila na podstavec.

Proč mi to nikdy neřekl? ptala se sama sebe v duchu a přešla k další polici. Před očima měla stále dva zářivé úsměvy. Té představy se nemohla zbavit. Její mysl se stále točila kolem sourozenců O'Harrových.

Vypadali šťastně, tak šťastně...
1976.
Netušili, že se za čtyři roky narodím já. Neštěstí.
Že ji vlastní otec vyhodí z domu.
Že se z ní stane kurva.

Co se stalo s ním? Nevím, nikdy jsem o něm neslyšela.
Je mrtvý?
Asi ano, jinak...
Jinak bych o něm věděla, ne?
Určitě...

"Fuj! Pavučiny!" vyjekl Draco. Jeho znechucené pištění ale Anna nevnímala.

Jaký asi byl?
Jako... jako...
Jako děda?

"Sakra, já se na to..."

Šum. Draco byl rušivým šumem; nepříjemnou, vlezlou mouchou. Anna toužila po samotě, po hrobovém klidu dívčí ložnice, kde by se mohla uklidnit, urovnat myšlenky. Namísto toho tu musí oddřít všechnu práci za Draca.

Bože, ať už to skončí.

Její přání bylo vyslyšeno. Dveře Paměťní síně se se zavrzáním otevřely a dovnitř vešla profesorka McGonagallová. Přísným zrakem hledajícím nejmenší chybičku se rozhlédla kolem. Moc se toho za dobu odpoledního volna neuklidilo. Co jiného taky mohla čekat od dvou jedenáctiletých děcek...

"Můžete jít," oznámila, podávajíc jim hůlky. "A zítra mi odevzdáte přiměřeně dlouhá pojednání o barvoměnných kouzlech." Draco nesouhlasně zasténal. Přeměňování nesnášel.

"A," dodala profesorka,"za půl hodiny vám končí pauza. Jděte se připravit na vyučování."

* * *

Učebna Obrany proti černé magii vyhlížela ošuntěle a nezajímavě. Oprýskané tabulky se schématy různých kleteb počmáraly a popsaly sprostými slovy předchozí ročníky. Lavice byly poryty nejrůznějšími vzkazy a obrázky. Quirell se nijak nenamáhal vandalismus svých žáků zkrotit, nebo alespoň odstraňovat jeho následky, proto učebna číslo 27 vypadala tak, jak vypadala.
Dvaatřicet dětí se s veselým povykem rozesadilo na svá místa. "Kokta", jak přezdívali profesorovi, se na ně usmíval tím nepřítomným, mlhavým úsměvem a čekal, až se studenti ztiší.
Nedočkal se.
"T-T-ticho!" zvolal, když mu došla trpělivost. Vada řeči ale zkazila efekt. Děti hlučily dál, jako by tu nebyl. Jako by on, Quirell, byl jen vzduch. Však on není... není... Ještě o mně uslyšíte. Všichni. Budete se divit...
Nebudu tu na vás řvát do ochraptění!
No tak... Podívejte se na mě. Mlčte. Prosím, mlčte.

Mlčela jen jedna jediná. Upírala velké bledé oči na bezradného profesora a lhostejně si namotávala pramínek vlasů na prst.

"Buďte zticha!" zaječel a bouchl vší silou pěstí do stolu. Rána se rozlehla ztichlou třídou.
"Dě-děkuji za po-po-pozornost," ušklíbl se. Provinilé pohledy studentů ho potěšily. Posadil se za katedru a natáhl se pro rozpis studentů.
"Chy-chybí někdo? Z Ha-Ha-Havraspáru?"
"Terry Boot," řekla Padma Patillová.
"A Z-Z-Zmijozel?"
"Theodore Nott," odpověděl Zabini.
"Tak," přikývl spokojeně profesor, "d-dnes budem ro-rozebírat Fi-Finite I-incantatem. Kdo ví k čemu s-slouží?"
Zvedlo se pár rukou, většinou havraspárských. Quirell kývnul na pobledlého tmavovlasého chlapce.
"Gol-Goldstein?"
Anthony sebou trhl, když ho vyvolal. Myšlenkami byl někde úplně jinde.
"Co n-nám můžete říct o Fi-finite incantatem?"
"Je... je to rušící kouzlo, které... které odstraní očarování z předmětu či osoby?" zkusil váhavě. Profesor šťastně přikývl.
"A- ano. Skvěle! De-deset bo-bo-bodů p-pro Havraspár!" vyhrkl nadšeně.
Přihlásila se další studentka, Patillová.
"A na která kouzla to přesně působí?" zeptala se.

"Myslím, že na všechna," řekla Padma, ale do řeči ji skočila Anna.

"Na všechna ne, jen u nižších a na černou magii to nezabírá vůbec. Ale i v běžných případech musíme znát předchozí okouzlení, jinak Finite ztrácí účinnost," vychrlila ze sebe.

"D-deset bo-bo-bodů pro Z-Z-Zmijozel." A znovu se usmál.

Čekal, že mu to děvče milý úsměv oplatí ?

Ne, nikdy se od studentů vděku nedočkal. Jen výsměch. Vždycky jen výsměch. Ale tyhle bledé oči se mu ani nevysmívají, ani ho neutěšují. Civí do prázdna a čas od času zamrkají, jako by chtěly zahnat stěží potlačované slzy.

Quirell už ani nevnímal, jak se mu hlas zadrhává v hrdle. Zvykl si.

Zvykl si i na jiný hlas.

Ten ve své hlavě.

Hlas, kvůli kterému podstupuje celou tu maškarádu.